ALEJ K BRÁNĚ JARA
Louky, pastviny, stromy osamocené a mezi nimi, v představách, chaloupky, jež místu název daly. V zimě je místo tajemné a něco skrývá. Když se tráva zazelená, přívětivé je a ukazuje tolik toho, že všechno vidět ani nelze a zůstává tak opět skryto. S jarem snad zde nejkrásněji. Třešně letité vykvétají a později jejich květy polehku k zemi se snášejí. A s létem snad spousty třešní na nich se urodí.
Kromě třešní mnoho krásných klenů, hlavně podél cesty staré vyrůstá. Svěží zelené lístky z pupenů větví s borkou zbrázděnou vyrazí, a právě v tento čas, tou cestou starou, krásné je jít. Podél cesty i jinde v lukách, řady snosů z kamenů. Kolikrát kdo který kámen nesl asi, aby len na políčkách dobře rostl a hospodář lépe tu na Šumavě s rodinou svou se měl. A u té cesty i štíhlý křížek stojí. U něho zvonky fialovomodré, na něž právě déšť se snáší a s každou kapkou naň dopadající do krajiny se rozezvoní.
A DOBŘE SE VEDLO I LNU
Chaloupky, německy Hüttel, v době pozdější Hüttl, je zaniklá příhraniční dřevorubecká osada nedaleko Bučiny, geograficky spadající do okresu Prachatice. Osada se nacházela na cestě z Knížecích plání na Modravu, tvořena byla 10 – 15 domy a ke konci 19. století čítala okolo sta obyvatel. Všechny stavby ale musely ustoupit při budování hraničního pásma. K osadě patřil kromě domů, statků, hospody a domu ševce také mlýn a administrativně i hamr.
Je uváděno, že Chaloupky nebyly typickou šumavskou osadou, neboť zde bydleli převážně sedláci, na svou dobu dobře situovaní. Obec byla zásobována vodou pomocí strouhy z hraničního potoka a nikdy zde nebyl zaveden elektrický proud. Na pastvinách se pásl převážně hovězí dobytek a pěstovalo se letní a podzimní žito, oves, ječmen, zelí, tuřín, brambory a dobře se vedlo i lnu. Ten byl zpracováván na plátno, ze kterého se dělal mj. štrozok, tedy povlak na matrace. V sezóně hub si místní přivydělávali jejich sběrem.
